Podnikání rodáka z Schwelmu Ericha Bittera je ukázkovým příkladem silné vůle po splnění jeho snu.

Jeho buldočí povahu a touhu uspět možná ovlivnila jeho profesionální cyklistická kariéra. Během ní se sblížil s automobilkou NSU a v pětadvaceti letech začal jezdit automobilové soutěže. Během své jedenáctileté kariéry za závodním volantem (1958 – 1969) vystřídal vozy značek NSU, Porsche, Ferrari či Mercedes.  V roce 1962 založil firmu Rallye – Bitter, která se zabývala prodejem tuningových dílů a komponentů. Obchod vzkvétal a Bitter brzy zahájil prodej svého speciálního oblečení pro závodníky “Nomex“.

V roce 1968 angažoval Opel Bittnera, kterého posadil za volant závodního modelu Rekord. Sedan o výkonu 150 k více než vyrovnaným soupeřem pro výkonnější vozy Porsche, Bitter zajížděl nejrychlejší časy ve třídě. V této době Bitter navázal pevné vztahy s vedením pobočky koncernu GM v Německu, které zužitkoval v letech následujících.

Po odchodu z motorsportu v roce 1969 se z Ericha Bittera stal oficiální importér značky Abarth do Německa. Krátce nato se shodně dohodl s italskou firmou Intermeccanica. To ale nebyl rozumný krok, neboť její vozy byly natolik nekvalitní, že Bitter v důsledku častých reklamací málem zkrachoval.

Neúspěch s Intermeccanicou podnítil v Bitterovi myšlenku stavět vlastní vozy dle německých standardů kvality a spolehlivosti. Z neúspěšné spolupráce si odnesl ještě jednu poučku, jeho automobily musejí mít skvělý design a sebevědomou cenu. Trh byl malý, ale potencionální výnosy byly atraktivní.

Bitter se rozhodl vsadit na prověřené komponenty od Opelu, věřil, že podvozek a pohonný agregát budou silným argumentem pro koupi. Svůj automobilový podnik umístil v roce 1971 do svého domovského Schwelmu. Během let 1973 – 1986 vyrobil jeho podnik za pomoci techniky z Rüsselsheimu 395 vozů řady CD a 488 kusů nástupnické řady SC na bázi Opelu Senator. Oba typy byly nabízeny jak ve verzi kupé, tak i sedan.

Mezi roky 1987 – 1997 vzniklo několik prototypů značky Bitter, avšak německý podnikatel nenalezl pro jejich výrobu vhodné investory. V roce 1997 ukončila jeho obchodní společnost činnost, ale Bitter se i nadále věnoval navrhování automobilů a stále zaměstnával okolo sedmdesáti lidí.

V roce 2001 se měl objevit s vlastní konstrukcí vycházející z australského Holenu HSV na autosalónu ve Frankfurtu nad Mohanem, ale i tento projekt skončil předčasně. O dva roky později ale Bitter překvapil návštěvníky autosalónu v Ženevě studií vozu, vycházejícího z Holdenu Monaro. Bitter CD2 přitáhl pozornost odborné veřejnosti, v Ženevě se objevil ještě dvakrát, ale ani tento projekt nedospěl k sériové výrobě.

V roce 2003 slavil Bitter 30. výročí řady CD a své 70. narozeniny. To jej ale nezastavilo v tom, aby nepokračoval ve splnění svého snu. V roce 2007 přišel s projektem vozu Bitter Vero, vycházejícího z australského Holdenu Statesman. Ani s ním ale neprorazil.

Německý podnikatel se ale opět nevzdal. Poslední Bitterovou variací na téma Opel je vůz Bitter Insignia 2.8 turbo 4�4 z roku 2009, který je luxusně vybavenou Insignií. Uvnitř nechybí materiály jako jsou kůže, alcantara či dřevo. Technika je shodná s Opelem, motor má výkon 260 k. Vůz je obut do dvacetipalcových pneumatik. Cena je v přepočtu 1,7 milionu Kč.